Adaptační pobyt 2012

Zajímá vás, jak 17. -19. 9. 2012 probíhal adaptační pobyt 6. A a 6. B v Březové u Třebíče? Tak čtěte dále:

V pondělí ráno se žáci šestých tříd doprovázeni svými rodiči sešli před naší Základní školou Jana Wericha, aby vyrazili na třídenní adaptační pobyt do 150 km vzdálené Březové u Třebíče. Pod vedením třídních učitelek Kateřiny Čeloudové a Hany Kozové, spolu s doprovázející výchovnou poradkyní Zuzanou Folprechtovou a speciálním pedagogem Stanislavem Zeleným, se vydali autobusem za dobrodružstvím. To se nám podařilo zažít těsně před dojezdem do Březové, kdy nám cestu zatarasil na hlavní silnici zákaz vjezdu – výkopové práce. Do našeho cíle jsme dokličkovali po lesních cestách, kdy některým začínalo být poněkud nevolno. Naštěstí jsme dojeli bez nehody dopravní i střevní.

Na místě v táboře nás již čekali usměvaví instruktoři plni dobré nálady. Hned po příjezdu jsme měli několikeré štěstí. Za prvé nám neskutečně přálo počasí a den byl jak vymalovaný, modrá obloha a sluníčko nás hladilo svými teplými paprsky. Za druhé jsme v celém objektu, kam se vejde několik stovek dětí, byli úplně sami. Jedním slovem – idyla.

Po odjezdu jsme se ubytovali na umakartových pokojích s rozličným nábytkem, který pravděpodobně pamatuje dobu narození rodičů našich žáků. To však nikdo z dětí nevnímal, ty naopak zahájily diplomatické hovory o tom, kdo, kde a s kým bude spát. Samozřejmě chlapci zvlášť a dívky též. Po chvíli dohadování a přesunů sem a tam se podařilo k všeobecnému uspokojení všech zařídit. Ale to nás již volali natěšení instruktoři, aby nás provedli celým areálem a vysvětlili nám, co které cvičící či mučící nástroje znamenají.

Po úvodní procházce a rozdělení na dvě družstva po jednotlivých třídách jsme se vydali na první adrenalinové radosti. Jedna skupina šla dovádět na trampolíny. Děcka byla přivázána pomocí horolezeckého sedáku k pružným gumovým lanům. Díky této vychytávce mohla dělat salta dopředu či dozadu, případně mnohé další vylomeniny. Druhá skupina se odebrala na Rambo dráhu, což byla skvělá překážková dráha. Dráha končila zhoupnutím se na laně přes vodní příkop, což některé hošíky silně provokovalo. Jednoho tak, že nevydržel a do příkopu „žuchnul“. Večer si děcka užila dovádění na hřišti, fotbálkem či volejbalem v písku, později povídáním a sdílením zážitků z uplynulého dne.

Druhý den nám počasí znovu přálo, takže byl skvělý letní den. Pouze samota se nám po obědě narušila příjezdem několika desítek středoškoláků. Idylka byla fuč, ale skvělou náladu nám to rozhodně nepokazilo. Během dne jsme vystřídali celou řadu různých disciplín. Okusili jsme lezení na vysokých lanech ve výšce 8 m. Musím podotknout, že některým se při pohledu do výšky zatočila hlava, jiní se tam kývali jak opice na stromě a pohybovali se stejně přirozeně jak moucha na skle. Další si vyzkušeli lezení po horolezecké stěně. Byli jsme zasvěceni do tajů střelby zvané paintball. Vzhledem k nízkému věku jsme se nemohli vzájemně postřílet, ale na terč jsme to zkusili každý.

Jedním z vrcholů dne bylo, když nás instruktoři zavedli do temného lesa, kde nás sice nenechali, ale donutili nás vrhnout se do propasti, jejíž dno nikdo z nás neviděl. Ti z odvážlivců, kteří se nechali připoutat na ocelové lanko do sedáku, se pak rozběhli a s vytřeštěným výrazem vrhli do propasti. Následně se jim naskytl úžasný pohled. Dole na dně propasti byl totiž postaven kříž. Že by někdy skok nevyšel? To zůstalo tajemstvím.

 Pak jsme svůj adrenalin zklidnili střelbou z luku na kojota nebo do terče. To bylo ponecháno na naší libovůli či krvelačnosti. Musím podotknout, že kojota bylo jen těžké rozpoznat ve vypelichané a vydrolené kupě pěny. Vedle střelby jsme si zahráli řadu tzv. týmovek nebo-li týmových her. Když musela skupina na kladině se seřadit dle data narození nebo podle abecedy a nikdo nesměl spadnout dolů, to byla opravdová pastva pro oči. Těžko říci, co bylo zábavnější, zda balancování dvaceti dětí na kladině, nebo jejich zoufalá snaha seřadit své příjmení dle abecedy.

A to se již poznenáhlu přiblížil večer a s ním vytoužená, tedy pro někoho, diskotéka. Tu si děti vskutku užili naplno a pak již hajdy na kutě. Někteří se dokonce šli i osprchovat.

Ve středu nás uvítalo uplakané deštivé ráno. Idyla definitivně byla u konce, ale dobrá nálada rozhodně nikoliv. Po snídani jsme si šli zastřílet se softových zbraní a z velkého praku. Avšak to se již přiblížilo poledne a sním i náš autobus, kterým jsme se vraceli do Prahy. Trochu provlhlí, ale celí, zdraví a spokojení jsme se vrátili do náručí našich nedočkavých rodičů.

Fotografie naleznete zde.